Pretty woman - 20. Dvacáté výročí

„Ale..když tak o tom přemýšlím, někdo mě napadá…“
„Kdo?“
Bystrozor se zrakem zbarveným jako nebe před bouří se vědoucně usmál a věnoval svůj pohled své kolegyni. Ano, už na to jistě kápl. Tohle bylo snad jedno z nevysvětlujících zjištění. A přišel na to zrovna on!
„Někdo se musel dostat k nám do kanceláře, někdo, kdo má přístup ke všemu. Někdo, kdo je z ministerstva. Někdo, kdo na to má alibi. Nějaký zaměstnanec,“ stále se usmíval a čekal, jestli Harry někdo nenapadne.
„Nebudeš tomu věřit, ale tohle už jsme jednou řešili,“ nadhodila černovláska. „Opravdu mě už napadlo, že ten někdo musí být z ministerstva.“
„Ano,“ pokračoval Draco. „A buď to musí být někdo, do koho bys to nikdy neřekl a do koho vkládáš důvěru nebo někdo, koho vůbec neznáš a nevíš o něm ani jak vypadá, tudíž bys ho nikdy nepodezírala.“
„Což zahrnuje..hmm, počkej, popřemýšlím…,“ dělala Harry, že přemýšlí. „Celé ministerstvo kouzel?“
„Vtipné! No tak, Evansová, přemýšlej. Kdo by to mohl být? Kdo z lidí, o kterých víš, že ke všemu mají přístup, do kterých bys to neřekla…“
A v tu chvíli Harry svitlo světélko poznání, „Ne,“ reagovala nevěřícně. „To nemyslíš vážně! Pastorek?“
Draco zakýval hlavou v souhlas.
„Děláš si legraci?“ zvýšila hlas Harry. „Kingsley by tohle nikdy neudělal. Taky proč by měl? Na ten případ nás nasadil..“
„Přemýšlej, všechno to dělá, aby zahladil stopy, aby nevypadal podezřele. Musí jednat jako ministr!“
„Jsi blázen, Malfoyi! Kingsley je můj dobrý přítel, věřil mu i Brumbál…“
„Copak Brumbál, ten věřil i Snapeovi a víš, jak to dopadlo!“
„Tohle do toho netahej. Když si myslíš, že je to ministr, jsi opravdu šílenec. Jak tě to mohlo jen napadnout? Vždyť on ti pomohl. Kryje za tebou stopy, díky němu jsi ještě naživu. Celou dobu ví, že jsi tady a mohl tě dávno zabít, aniž by o tom někdo věděl. Dal nám na starost, abychom pracovali dál tajně na tom případu a vždycky nám byl nápomocen. On to rozhodně není!“
„Vsadíš na to spodní prádlo?“ zacukaly Dracovi koutky a zablýskalo mu v očích.
„O tomhle se nehodlám bavit. Kingsley to není ani náhodou. A jestli to ještě jednou zmíníš, zakleju tě. V tomhle se pleteš. On nás celou dobu podporuje a chrání, tak s tím přestaň.“
Zdálo se, že příval argumentů Draca opravdu přesvědčil, ale nechtěl to dát veřejně najevo, jelikož by tak ze sebe udělal blázna a to on přece není. Navíc..on se přece nikdy neplete. „Budiž, mysli si co chceš, já tuhle možnost ze seznamu podezřelých nesmažu,“ mlel si svoje, načež znovu vykřikl. „Heuréka!“
„Co zase?“ protočila Harriet oči v sloup, poněvadž si domyslela, že Draco zase přišel s dalším ze svých geniálních nápadů.
„Možná to Pastorek není, ale uvažuj…co ta jeho sekretářka?“
„Cože? Lina? Malfoyi, ty už vážně nevíš, na koho by si to svedl. Ona to rozhodně být nemůže!“
„Jak to můžeš vědět, Evansová. Znáš ji snad?“
„No…ne pořádně, ale..“
„No vidíš. A já jsem ji párkrát přistihl, jak se ochomejtá kolem naší kanceláře. Jednou jsem ji dokonce načapal osobně v kanceláři Pastorka.“
„Ty?“ podivila se dívka.
„Ano, vymlouvala se na to, že tam něco přinesla a že to tam chtěl ministr osobně doručit. Jako by neexistovaly sovy.“
„To ale klidně mohla být pravda, Draco,“ bránila dívku Harry, „některé důležité věci nemůžeš posílat jen tak přes sovy a ministr na tohle sekretářku má, aby mu vyzvedávala důležité věci, vyřizovala věci a starala se, to je úplně normální.“
„A je normální, aby chodila do jeho kanceláře, když tam není? To je mi ale náhoda.“
„Jsi paranoidní, vážně už nevíš, na koho to hodit. Lina Roseová to není, to ti říkám. Je to sice plachá dívka, ale je moc hodná a milá. Navíc je moták!“
„Cože? A jak tohle můžeš vědět?“
„Řekla mi to.“
„A ty tomu samozřejmě věříš!“
„Nevím, proč bych neměla. Chodila s námi do školy, o ročník níž, ale necelý první ročník. Měla hodiny s Lenkou Láskorádovou, to je moje kamarádka. Vede Jinotaj.“
„Ten pochybný plátek? No, neřekl bych, že tohle jsou zrovna důvěryhodné zdroje.“
„Dobrá,“ usoudila nakonec ztrápeně Harriet, protože toho dohadování měla už dost. „Nemůžeš ale na někoho něco svést. Tahle holka by nezabila ani mouchu a když neumí čarovat, tím spíš. Ale nevylučuji tvou domněnku, pro začátek by však bylo vhodnější si o ní něco zjistit.“
Draco se zatvářil navýsost spokojeně, protože obhájil svou domněnku a očistil své jméno od paranoidních představ. „Dobrá, Evansová a jak to chceš tedy udělat?“
„Ty nemůžeš ven, takže obchůzky zařídím já. Zajdu za Lenkou a poptat se do Bradavic, zda si na ni pamatují. Ty pošli Pastorkovi dopis. Raději ale domů a poptej se na ni. Do kanceláře by to bylo příliš nebezpečné.“
„Ty chceš jít do Bradavic? Jsi blázen? Myslíš, že McGonagallové nedojde, s kým bude mluvit? Zvlášť, když se představíš. Ale co, mně je to vlastně jedno,“ nafoukl se Malfoy a jal se k odchodu. „Kde tady máš potřeby na psaní?“
„To jsi na tom tak špatně, že nemáš ani brk?“ nadhodila Harry ironicky a sledovala, jak se na bledé tváři rýsuje nasupený výraz. Nehodlala se zase hádat a napřímo odpověděla: „V pracovně, v prvním šupleti. Jsou tam pergameny a kalamář. Brk je na stole.“
A Draco Malfoy beze slova odešel.
„To zase bude den,“ postěžovala si útrpně sama pro sebe.

***


Když Harriet procházela bradavickými chodbami, jakožto v poslední době už tolikrát, přemýšlela, zda ji Snape vlastně nevyhodí. Vždyť nebyl pátek a on nebyl jejími návštěvami pokaždé zrovna nadšen.
Neměla prostory sklepení nikdy ráda. Možná to dělaly špatné vzpomínky, možná už skutečnost, že byly vždy chladné a vlhké a nedokázala pochopit, jak se tohle může někomu líbit. Ale ona Zmijozelské nikdy příliš nechápala, ačkoliv kdysi v minulosti mohla být jedním z nich. Naštěstí se tak nestalo.

Ani nemusela dlouho klepat na dveře a během chvíle se otevřely. Nikdo v nich však nestál. A Harry nenapadlo nic jiného, než prostě vstoupit.
Když se rozhlédla, na konci místnosti uviděla siluetu v černém, jak k němu stojí zády u knihovny.
„Běžte pryč, Minervo, už jsem vám dvakrát říkal, že já nic slavit nebudu. Není co slavit a nemyslím si, že je to nějaký úžasný důvod k tomu, aby to někdo z vás ostatních za mě slavil. Je to mé výročí,“ prohlásil rozhněvaně profesor lektvarů a záhy po tom, co domluvil, se na znamení svých slov, která myslel zcela vážně, otočil.
Místo Minervy McGonagallové však před ním stála úplně jiná žena.
„Evansová! Co tady děláte!“ zamračil se.
„Vy něco slavíte?“ ignorovala zaskočená dívka vysokého muže a samou zvědavostí neudržela jazyk za zuby.
„Na něco jsem se ptal!“
„Oh, promiňte. Dnes jsem tu pracovně,“ dodala. „Co slavíte?“ zeptala se znovu, zvědavost holt byla silnější.
„Zřejmě mi nedáte pokoj, dokud vám to neřeknu, viďte?“
Harriet se líbezně usmála a zatvářila jako rozdováděné štěně.
Snape zavrčel. „No když to tak mermomocí musíte vědět, tak je to dnes přesně dvacet let, co učím na této škole. Stačí?“
„Stačí. Ale.. proč to nechcete oslavit? Vždyť je to vaše výročí.“
„To jste se mě přišla ptát na tohle?“ zabručel nahněvaně. „Určitě ne. Tak vyklopte s čím jste přišla a zase odejděte, nemám na vás ani čas ani náladu.“
„Koukám, že jste dnes ještě milejší než posledně,“ zaškaredila se dívka na svého bývalého profesora. „Ale já jsem tu jako státní orgán ve věci služební, tak laskavě spolupracujte.“
„Ale, kdypak vám narostl takový hřebínek, Evansová? Vlastně,“ dělal, že přemýšlí. „Vy jste byla vždycky arogantní, stejně jako váš otec, nevím, co mě na tom udivuje.“
„Profesore!“ upozornila ho a Snape se zakřenil, protože věděl, že bodá do vosího hnízda. „Posadíme se, nemyslíte?“
Vysoký muž zaklapl knihu, kterou stále držel v rukou a vsunul ji zpátky na své místo mezi ostatní knihy. Poukázal svou dlaní na dvě křesla u krbu.
Harriet si sedla: „Dala bych si čaj, děkuji,“ zazubila se.
Snape, s úspěšně skrytou zuřivostí, zašel do vedlejší místnosti a zdržel se tam pár minut. Posléze dorazil a ve vzduchu se vznášel podnos s dvěma hrníčky a konvicí, ze které se linula pára. „Ještě nějaké přání, madam?“ kroutil ústy, když nechal proklouznout svou sarkastickou poznámku.
„Ne, děkuji, posaďte se.“
„Samozřejmě. Jako doma. Dokonce mi dovolíte si sednout do vlastního křesla. Jak šlechetné. To bych od vás nečekal,“ usadil se a svými černými zornicemi se zahleděl na mladou bystrozorku. „Tak o co jde?“
„Jedná se o jednu mladou dívku, která tady před lety studovala. Možná si na ni vzpomenete, je totiž podezřelá z jednoho zločinu.“
„O koho jde?“ Snape se tvářil, že opravdu hodlá spolupracovat, což bylo z jeho strany obrovské gesto a hlavně něco, co od něj Harry příliš neznala.
„Lina Roseová, byla o rok mladší, než já a moji spolužáci. Chodila buď do mrzimoru nebo havraspáru.“
„Myslíte, že si pamatuji každého studenta, který kdy prošel mou třídou?“ zamračil se lektvarista, ale v rozporu s tím se spíš tvářil jako někdo, koho překvapili tím, že nezná odpověď na jednoduchou otázku.
„Popíšu vám ji. Má světlé plavé vlasy, světlé oči, je trochu menší a boubelatější. Je bázlivá a občas nešikovná. Hodně tichá, ale pracovitá. Říkala mi, že je moták a že do Bradavic chodila necelý rok.“
„Mám dojem, že už si vzpomínám,“ na tváři profesora se vytvořil prazvláštní škleb, který měl být zřejmě něčím podobným úsměvu. „Ano, ano. Vzpomínám si. Chodila do mrzimoru k Pomoně. Bylo to strašné nemehlo a v mých hodinách, které měli společně s havraspárem, sedávala vedle slečny Láskorádové. Pak ale, jak už jste zmínila, přerušila studium, protože ji čarování nešlo. K velikému štěstí nás, které často v hodinách ohrožovala, byla ze školy uvolněna. Je zaregistrovaná jako moták, to máte pravdu. A co o ní potřebujete vědět? Já jsem ji neučil ani rok.“
„Vlastně jsem si chtěla potvrdit to, co mi řekla. Ale… nevzpomenete si, zda se třeba s někým víc přátelila? Jestli ji třeba někdo nešikanoval nebo co ji bavilo? Cokoliv, na co si vzpomenete, mi může pomoci ve vyšetřování,“ pokračovala dál Harry, ačkoliv už měla důkaz, že je opravdu moták a může to pak Dracovi doma omlátit o hlavu. Metaforicky.
„Mým úkolem není sledovat každého žáka a zajímat se o to, co ve svém volném čase dělá, to byste mohla i při své inteligenci vědět.“
„Někdo jedl vtipnou kaši,“ procedila Harry. „Mohu vás obvinit, že napadáte slovně státní orgán,“ usmála se Harry, i když věděla, že by to nikdy neudělala. Proč jí najednou všechny ty urážky přišly.. tak nějak… něčím přitažlivé? To ne ty urážky, ale on… Snape. Slizoun Snape. Upila ze svého hrnku. „Tak můžete mi něco říct? Nemohu jít za jinými profesory, mohla bych se prozradit a nestojím o to, aby se profláklo, kdo jsem.“
Snape se jízlivě usmál. Tedy spíš zvedl jen jeden ze svých koutků. Věděl, že má přeci jen nějaké eso v rukávě. „Jediné, na co si vzpomínám je, že se hodně bavila se slečnou Láskorádovou. Na snídaně a večeře chodila mezi posledními. Asi se stranila společnosti. Pokaždé, když jsem se jí na něco v hodinách zeptal, zakoktala se a div se nerozbrečela. Asi tomu začnu říkat Lonbottomův syndrom…“
„Spíš byste tomu měl říkat Snapeova nákaza. Mnoho studentů jste děsil a nebylo to tím, že byli psychicky labilní.“
„Strašně mi lichotíte,“ opáčil spokojeně Snape.
„Ale mě jste neděsil nikdy, pane,“ dodala jako by nic.
„Toho jsem si vědom, bohužel. Prospělo by vám to.“
„Nicméně je mi jasné, že jste vůči mě necítil vždy takové nesympatie, jak jste se snažil předstírat. Vím, že jste mi několikrát zachránil život,“ když Harry mluvila, začal se Snape tvářit, jako by snědl citrón. Evidentně mu tahle chvála, nebo o co se tu Evansová pokoušela, nedělala dobře. A chtěl se jí vyhnout.
„Jenom bych měl hromadu papírování, kdyby se vám něco stalo, nic víc,“ prohlásil zatvrzele.
Harriet se hlasitě rozesmála. „Nechci vás uvádět do rozpaků, ale musím přiznat, že je to velice.. roztomilé,“ zamrkala koketně. „Nemohu uvěřit, že jsem to slovo řekla.“
„Asi byste už měla jít,“ postavil se naštvaně muž.
„Ještě jsem nedopila… a také jsem ještě ani neskončila,“ prohlásila rozhodně a posléze navázala tam, kde skončil jejich pracovní rozhovor. „Takže chcete naznačit, že Lina Roseová byla zřejmě zakřiknutá, tichá a uzavřená dívka? A bavila se nejvíc s Lenkou Láskorádovou, takže ta by toho o ní měla vědět více…“
„Zřejmě,“ prošlo profesorovi skrze rty.
Evansová hlasitě usrkla ze svého šálku, dívajíc se na zachmuřenou a naprosto pohoršenou tvář profesora lektvarů. Jeho rty byly stažené v úzkou linii a bylo na něm znát, že něco tak nepatřičného, jako je usrkávání, je proti bontonu.
Chvíli byl klid, ale ticho po chvíli protnula znovu ona.
„Miloval jste mou matku?“
„Cože?“
„Slyšíte dobře. Ptám se, zda jste miloval mou matku. Posledně jste říkal, že vám ji hodně připomínám. A takové věci se jen tak neříkají, zvlášť, když jste člověkem jako jste vy. To už musí něco znamenat.“
„Nemusí. To jen vy v tom něco hledáte.“
„Vyhýbáte se odpovědi?“
„Ne, proč bych měl.“
„Tak opovězte, profesore. Odpověď zní buď ano nebo ne.“
„Nač vám má odpověď bude, Evansová? Bylo to před mnoha lety a je to dávno minulostí,“ zatvářil se nevrle Severus Snape.
„Takže z toho usuzuji, že odpověď je ano.“
„A co kdyby, vám to může být jedno.“
„Možná mi to není jedno!“ zatvářila se dívka mile, odložila šálek s podšálkem na stůl a přisunula se blíže k muži, pokládajíc mu svou dlaň na koleno.
„Co tím chcete říct?“ vytřeštil Snape oči a pohlédnul na hubenou dlaň.
„Opravdu vám připomínám mou matku?“ ignorovala otázku. A k jedné dlani přibyla druhá.

19. Kapitola || 21. Kapitola

32. Třicet dva kroků31. 31. červenec30. Třicet mil29. Dvacet devět let čekání28. Dvacet osm týdnů27. Dvacet sedm minut hrůzy26. Šestadvacet minut po sedmé25. Naposledy před pětadvaceti lety24. Dvacet čtyři hodin23. Třiadvacáté narozeniny22. Po dvacáté druhé hodině21. Den po dvacátých prvních narozeninách20. Dvacáté výročí19. Od devatenáctého století18. Osmnáctá hodina17. Sedmnáctého května16. Jako v šestnácti15. Počítej do patnácti14. Čtrnácté pokolení13. Pátek třináctého12.. Pokoj č. 1211. Jedenácté přikázání10. Deset minut slávy9. Devět životů8. Osmý okrsek7. Sedm hodin večer6. Šest měsíců5. Pět (ne)smyslů4. Čtyři vraždy stačí, drahoušku!3. Tři přání2. Dva protichůdné pocity1. První máj